Bašta pod Žateckou bránou
Vnější hradební okruh včetně bran je hodnocen jako nadprůměrný projev fortifikačního stavitelství svědčící o silné reprezentativní funkci. Snad proto nelze vyloučit, že se na jeho projektu nějakým způsobem mohl podílet i královský stavitel Benedikt Ried (Rejt), který v té době stavěl opevnění Pražského hradu a jiných míst. Město s Mistrem Benediktem prokazatelně jednalo roku 1519 pravděpodobně kvůli stavbě vyhořelého kostela. Proslulý stavitel, který si snad Louny oblíbil a na podzim 1534 zde byl pochován, dost možná ve městě nestavěl jen chrám sv. Mikuláše.
Vývoj stále modernějších zbraní i požár roku 1517 si vyžádaly další úpravy opevnění. Na západní straně za příkopem se budoval vysoký vnější val, kvůli kterému snad už nebyl zapotřebí suterén bašty pod Žateckou branou. Byl zasypán, jak o tom svědčí nalezené střepy a dělové koule archaické ráže (15 koulí o váze 3 kg a průměru 14 cm a 3 o váze 10 kg a průměru 21 cm). Zpevněná podlaha přízemí mohla být pro postavení děl výhodnější.
Bašty sloužily pro obranu města pomocí hradebních pušek, kuší, hákovnic, tarasnic a především děl. Podle vyobrazení od Jana Willenberga z roku 1602 byla bašta pod Žateckou bránou, tak jako ostatní bašty, zvýšena o hrázděné patro. Z něj (na rozdíl od ostatních) ještě západním směrem vybočovala arkýřová věžička. Samotná valbová střecha měla dva věžovité vrcholy. Krytina bašt i kurtin (hrázděného hradebního ochozu mezi baštami) byla z pálených tašek, které snižují riziko požárů. Pokud někdy měly šindelovou střechu, byl to jen provizorní stav. Současná okna v přízemí a v patře umístěná nad sebou do tří stran (na sever, západ i jih) jsou zřejmě na místě původních střílen klíčového tvaru.
Po třicetileté válce poničené městské opevnění už nezískalo zpět svůj někdejší vzhled. Opravovaly se sice provalené zdi, střechy bran a některých věží, ale fortifikační systém již nebyl dále rozvíjen. Přesto ještě roku 1813, když se kolem Ohře budovala obranná linie chránící Prahu před Napoleonem, byly naposledy lounské hradby upravovány pro vojenské účely. Už v 15. a 16. století se některé bašty využívaly i v době míru. Nemusely být do města otevřené, nýbrž uzavřené s kamny a komínem. Sloužily např. jako ubytování ponocným či trubačům, jako vězení nebo skladiště a sušárna. Ale roku 1843 byla bašta pod Žateckou bránou otevřená, prázdná, bez zastřešení, jako většina ostatních. Oproti tomu v sousední spodnější baště byl dům čp. 27. Někdy v polovině 19. století byla i horní bašta zastřešena a byl z ní vytvořen obytný dům. Vznikla rovná zeď bašty na straně do města, při níž bývala pavlač či balkón se schodištěm.
Kolem roku 1980 se bouraly domy před hradbami pod Žateckou bránou. Brzy poté se začalo i se stavebními úpravami samotných bašt, při nichž obě získaly rádoby historickou šindelovou krytinu. Po převratu si prostor u hradeb se dvěma baštami pronajal Ing. Josef Klesal, který založil firmu Barokní špitál. Ve spodní baště vznikla restaurace a před ní minigolfové hřiště. Když hledal využití horní bašty, oslovil MUDr. Bořka Zasadila, sběratele araukaritu z blízkého i vzdáleného okolí. Jeho zkamenělé dřevo vytvořilo základ expozice, k níž se přidali i další sběratelé a nálezci. Za přispění města byla provedena rekonstrukce bašty a konečně v červnu 1999 zde bylo slavnostně otevřeno muzeum Zkamenělý les. V letech 2015–2016 se opravovaly střechy bašt, šindele tehdy nahradily opět bobrovky. Koncem roku 2020 sbírku koupilo Oblastní muzeum v Lounech a od následující muzejní noci zkamenělé dřevo prezentuje veřejnosti ve vlastní režii v součinnosti s městem a firmou Barokní špitál.
